Dorotka 2025 - den 2
Dorotka 2025 (aneb po 20ti letech zpět na místo činu)
Jelikož se pamět vytrácí tak aspoň nějaké střepy z té kalby.
Den druhý 03.07.2025
koupaliště Jetřichovice - kemp Jablonné v Podještědí
Den druhý – aneb nejdelší etapa, prdele v ohni
Ráno kolem sedmé jsme se začali probouzet z alkoholového deliria, co by položilo i vola z Věřňovic. Pomalu nám začalo docházet, že dneska máme před sebou nejdelší trasu celý zasraný Dorotky. A jak to tak bývá, začala se tvořit skupina B – jinými slovy bandička lemplů, co si chtěla pár kiláků ušetřit. Největší úlet? Tu skupinu B založil někdo, kdo začíná na A. 👼 Paradox jak cyp.
Skupina A (ti praví hrdinové, samozřejmě) se ještě před otevřením bufetu zvedla a mazala po vlastní ose k Dolskému Mlýnu. Po cestě jsme našli vietnamskou sámošku, kde jsme si nacpali papule vším, co šlo. Pak hurá z kopce k mlýnu, kde jsme si zahráli na Pyšnou princeznu, zafotili si nějaké ty pózy a šup zase do kopca – samozřejmě, bo bez kopca by to nebyla Dorotka, ale vyjížďka důchodců.
Cesta dál vedla přes Všemily, Kunratice, Pekelský důl (tam už to začínalo být pěkně pekelný, jak název napovídá), Českou Kamenici, Kamenický Šenov a varhany – a ano, správně, zase ta skurvená Pyšná princezna, ta nás snad pronásleduje víc jak kocovina z Rumu Republika.
Pak jsme valili přes Kytlice – tam jsme dali polívku v hospodě, protože žaludky už nadávaly jak horník bez šichty. Dál do Cvikova, kde jsme si konečně hodili oběd v místním pivovaru – vaří tam božsky, klidně bych si tam nechal udělat i svatbu, kdybych nebyl takovej cynik.
Pak ještě poslední výstřel – jeskyně Pekelné doly, kde bys dřív čekal nějakýho čerta popřípadě Máchala, ale teď to tam okupují motorkáři. Upřímně – atmosféra jak v hajzlu na pumpě. Žumpa smrděla jak pytel hoven na slunci, ale jako co, lepší jak drátem do oka.
No a pak už to konečně bylo z kopca, díky bohu na nebesích (a mapě.cz). Zbývalo nějakých 13 kiláků do cíle v Jablonném v Podještědí, kde jsme se nasáčkovali do autokempu u hlavní cesty – což člověk pochopí až ve dvě ráno, když ti kolem stanu projede kamion a málem ti sfoukne spacák z prdele.
A jak jinak – kuchyňa zavírá v 20:00. Kec století, slyšeli jsme to už včera. Ale Ukrajinci maj srdce jak zvon – takže v 20:30 začali navážet večeře jak kdyby nás chtěli vykrmit na porážku. Mezitím jsme v klidu postavili stany, vyvětrali opravené, spocené a odřené prdele, dali sprchu zadarmo (ano, čteš správně – zadarmo! 👍), a voda byla tak horká, že by sis v ní mohl uvařit pařát nebo ovar.
No a večer? Klasická šichta – chlast, smích, přípitky, piva, rumy, bláboly, zadky na lavicích, mozek na nule. Ještě jsme si objednali snídani (kterou popíšu v dalším díle tohoto epického eposu), a pak už jsme se pomalu trousili do stanu, jak zombie po fesťáku.
Další kydy zase jindy.