Dorotka 2025 - den 1.

Dorotka 2025 (aneb po 20ti letech zpět na místo činu)

Jelikož se pamět vytrácí tak aspoň nějaké střepy z té kalby.

Den první 02.07.2025

Ústí nad Labem - koupaliště Jetřichovice

Dorotka 2025 – začátek jak cyp

Ofiko to celé mělo začít až ve středu 3.7.2025, ale jak to už u naší bandy bývá, pár nedočkavých kokotů začalo balit a valit už v pondělí, maximálně v úterý. Prostě klasika – jak cítí, že se blíží Dorotka, tak ztrácejí pojem o čase i důstojnosti.

Každopádně, ve středu ráno v 7:01 jsme vyrazili z bohumínského nádraží vlakem ČD, což v překladu znamená "Čekej Déle". Skupina jedenácti odvážných dobrodruhů s batohem na zádech a chlastem v duši. Už v 7:10 to syčelo jak hadí hnízdo – první plechovky letěly dolů a v Ostravě už jsme pokřtili lahev rumu Republika. Ve Svinově se přidal prof. Lefévbre – borec, co vypadá, jak kdyby přijel z přednášky o pivu a pornu zároveň.Cesta utíkala, plechy padaly, a do Prahy byl rum v piči.

Někdo stihl i snídani, ale většina měla na rtu pěnu z piva místo marmelády. Hned po pár kilometrech jsme chytli 20 minut zpoždění – nervozita stoupala jak péro po Viagře, bo další spoj do Ústí měl v poznámce, že „na kokoty nečekáme“. Ale zázrakem jsme to stihli – Ústí nad Labem, známe místo, kde loni Dorotka skončila, nás přivítalo jak zasloužilé hrdiny.

Tam se k nám přidali Fedor a Robert, čímž se počet zvedl na 14. Prej se celá Dorotka má vejít k jednomu stolu – to může vymyslet jen kokot, co nikdy nebyl na Dorotce. Jak jsme vjeli na první kilometry, museli jsme hned do hospody. Důvody byly dva:

1. Robert měl vidlicu na kole opačně – buď byl ještě v lihu, nebo prostě debil.
2. Byli jsme tak vyprahlí, že bys mohl slzy ždímat z ponožek.

Někteří dali pivo, jiní polívku, nebo i žrádlo jak prase, vidlice se opravila a pokračovalo se dál. Ale kola se splašily, lidi se roztahali jak děvky na slevě, a do Děčína jsme vjížděli rozjebaní jak parta zfetovaných cyklistů.

Tam se to začalo dělit – Skupina A (Fedor, Lukáš, Budul) šla na Ferratu Pastýřská stěna.

My ostatní jsme si několikrát dali Dlouhou Jízdu na zámek Děčín, než jsme se konečně doklátili k obědu – v hospodě Radnice. Tam jsme se všeci narvali jak dobytci, funěli jsme jak hroch do kopca.

A samozřejmě – co po pořádném obědě následuje? Kopec jak svině. 180 výškových metrů – po pár pivech, s bachorem plným knedlů a čela plného potu, to byl výkon skoro na olympiádu.

Na vrchu nám Prcek poslal fotku a bylo jasné, že v tom původně plánovaném kempu spát nebudem

. Trochu panika, trochu nadávky, ale našli jsme docela fajny kemp s biotopem. Tam jsme hodili pár temp, zjistili že stánek zavírá v 20:00 – no tak jsme šlápli do pedálu a začali objednávat jak kdyby zítra nebylo.

Padaly další rumy, bo kdo by to tahal celý týden, že? Stánkařky čepovaly dál, když zjistily, že jsme zlatý vejce – stály u pípy jak andělé v zástěrách. Zavřelo se až někdy kolem půl jedenácté. Ríšek ještě nakoupil do foroty plechovky – a ty jsme pak dojebávali ještě ráno. Ale to je zas story na příště...

Pičo, to byl teprve začátek. Jestli takto začla Dorotka, tak konec bude buď v márnici, nebo ve zprávách na ČT1.

Tak zatím čus, hovada, a připrav si játra – pokračování bude peklo.