Polsko 2025 - den čtvrtý

Malý zápis o naší cestě na dovču k naším severním sousedům.

Den 4.

31.07.2025 - Jaroslawiec

Čtvrtek. Den, kdy se měl osudově protnout náš tým číslo 1 s týmem číslo 2 (naposledy: strejda Dan, teta Pája, Fanda, Rozárka a děda Jirka s babičkou Ivanou). Místo setkání? Jaroslawiec – městečko na půl cesty mezi naším Bobolinem a jejich Ustkou.

Parkování po desáté ráno zdarma? V Polsku skoro sci-fi. Ale nakonec jsme to vzali jako mučedníci – zaplatili. Aspoň to nebylo drahé a člověk si hned pomyslí, že by se u nás mohli jet na zkušenou, jak to dělat levně.

Obě skupiny se zázrakem sešly na stejném parkovišti, takže hurá k moři. My, vybaveni naším vozíčkem na plážovou výbavu, jsme brzy zjistili, že nás čeká výzva – 150 schodů dolů. Naštěstí strejda Dan přiložil ruku k dílu a první pot v Polsku byl na světě.

Pláž byla oproti naší bobolinské čtyřikrát širší, takže cesta k vodě = 100–150 metrů jemným pískem s vozíčkem plným věcí. Připadal jsem si jako velbloud v Karakumu. Už jsme to skoro rozbalili 10 metrů od vody, ale zaznělo: „Pojďme blíž, neuvidíme na děti.“
Řekl jsem si – na deset metrů vidím dobře, nikam se nehnu. No… ostatní se přesunuli i bez mé účasti. Jenže to nemělo dlouhého trvání – plavčík z budky se ozval, že to místo je záchranný koridor, a tak se všichni poslušně stáhli zpátky k naší dece.

Pak už klasický plážový program – koupání, stavění hradů, nahánění racků… několikrát dokola. Moře bylo ten den studené, takže jsem se jen namočil a usoudil, že dnes budu spíš pozorovatel. Kolem jedné se zatáhlo, vypadalo to na pořádnou sprchu. Prodavačka hot-dogů sice tvrdila, že pršet začne až v šest, ale já takovým meteorologickým proroctvím moc nevěřím, a tak jsme raději sbalili a šli prozkoumat město. (Nakonec fakt nepršelo)

V každém pořádném přímořském městě má být maják – a v Jaroslawci opravdu byl. Ani nevím jak, ale najednou jsem stoupal po schodech s partou čtyř malých andílků. Rozárka po pár schodech prohlásila „nosit“, takže druhé pocení dne. Na vrcholu jsem moc panoramat neobdivoval – mezi velkými mezerami v zábradlí a čtyřmi čipernými dětmi nebyl čas. A pravda je, že otevřeným výškám už nějak nefandím. Naštěstí jsme všichni dorazili dolů v plném počtu a tam už se fotilo mnohem lépe.

Prošli jsme město, koupili pár cetek, dali smaženou rybu a já pořídil i velké balení pro Honzíka, co chtěl „ty dobré rybičky jako loni“. Spokojeně chroupal… do chvíle, než si toho všiml Ondra a prohlásil: „Fuj, ta ryba má i střeva.“ Bylo po chuti – no aspoň jsem nemusel obědvat.

Na chatku jsme dorazili po čtvrté odpolední. Nohy jsem cítil až… no, však víte kde. Zbytek dne jsme už strávili v klidu v areálu. A jelikož se setkání vydařilo, dostali jsme pozvání na pátek do Ustky (jasně proč ne, zase budu bez piva 🍺) – ale o tom až příště.