Dorotka 2026.2 den druhý

Kemp Krkavec - Zliv

Skupina A se ráno probudila do nádherného slunečného dne. Ptáci řvali, obloha modrá jak z katalogu a člověk si říkal: „Tak to dneska bude pohoda, žádný déšť, žádné drama.“

No… znáte to. Jak říká pan Lorenc: „A vydrží to?“
Nevydrželo.

Po vydatné snídani formou švédských stolů jsme se málem nedokázali nacpat zpátky na kola. Pupky plné, nohy těžké a někteří jedinci vypadali, že by místo šlapání potřebovali spíš vysokozdvižný vozík. Ale hurá, sedli jsme na kola a vyrazili.

Cesta krásně ubíhala. Jeli jsme mezi rybníky, kochali se krajinou a dokonce jsme zahlédli i slavný Rožmberk. Prostě idylka jak z pohlednice.

A pak… z ničeho nic.

Obloha zčernala, přiletěl mrak jak nasraný revizor a začalo valit jak z kýbla. Naštěstí jsme zrovna projížděli kolem místní rybářské bašty. Takže nebylo co řešit. Kola otočit, brzdy zapískaly a hurá na rybu.

Protože mokří cyklisté jsou sice odolní, ale hladoví mokří cyklisté jsou nebezpečná jednotka.

Po krátkém, zato pořádně intenzivním slejváku jsme zase vyrazili směr Zliv. Samozřejmě bylo potřeba doplňovat tekutiny. Hydratace je základ, to nám přece říkali všichni odborníci. Akorát ti naši odborníci měli většinou půllitr v ruce.

Další zastávka tedy byla v jedné malé kavárničce. A tam na nás čekalo pivo s názvem BŘEZÍ KOZA.

No řekněte sami… kdo by odolal? Takovou věc člověk nemůže jen tak minout. To by bylo skoro proti přírodě.

Další plánovaný bod byla Třeboň. Tam jsme omrkli místní vodárenskou věž, prošli náměstí a samozřejmě doplnili zásoby tekutin. Člověk musí myslet na budoucnost, zvlášť když ho čeká další porce kilometrů.

Pak už jsme zamířili směrem na Hlubokou, kde konečně došlo k dlouho očekávanému setkání s druhou skupinou.

Po vřelém přivítání a několika doušcích různých „energetických nápojů“ z vlastních domácích palíren se obě skupiny spojily v jeden velký cyklistický organismus. Organismus trochu hlučný, trochu veselý, ale hlavně odhodlaný dorazit do cíle.

Poslední úsek dne nás čekal směr kemp v Kleti.

Jenže cestou jsme potkali Lukáše, který nám oznámil velmi veselou zprávu:
„Hoši, v kempu nefunguje hospoda.“

A to je informace, která dokáže cyklistickou výpravu zasáhnout skoro stejně jako defekt na posledním kole.

Tak jsme ještě zaparkovali v místní hospůdce před kempem. Vaření sice nebylo v provozu, ale místní KEB Up nám zachránil život. A porce? No… řekněme, že kdyby se tím krmila malá armáda, možná by měla co dělat. Některým z nás se podařilo dostat se přes polovinu a pak už nastalo klasické české:
„To už fakt nedám, to bych prasknul.“

Jenže samozřejmě, když už jsme si mysleli, že máme vyhráno, příroda nám připomněla, kdo tady velí.

Na obzoru se začala blížit pořádná průtrž mračen. Někteří odvážlivci se ještě pokusili vyrazit do kempu a zachránit situaci rychlým postavením stanů.

No…

Tohle rozhodnutí se ukázalo jako lehce řečeno blbý nápad.

Stany jsme stavěli v takovém lijáku, že jsme během pár minut vypadali, jako bychom právě absolvovali koupel v oblečení. Kolíky nechtěly držet, zem byla rozbahněná a člověk už jen čekal, kdy připlave kolem nějaká ryba z rybníka.

Druhá část skupiny, která náš odjezd nějak nezaregistrovala, to vlastně vyhrála. Jednak měla o pár piv navíc, protože zůstala v suchu, a jednak stavěla stany až po dešti. Takže tentokrát zvítězila tradiční česká taktika: počkat, až to přejde.

A tak skončil den číslo 2.

Najeto pár kilometrů, vypito pár „ionťáků“, nacpané žaludky, mokré věci a spousta historek.

Prostě ideální cyklovýlet. Protože kdyby bylo všechno podle plánu, nebylo by o čem večer u piva kecat.